Výprava do jiného světa

Na začátku února se naše třída vydala na výlet do víru velkoměsta. Mimo jiné jsme navštívili Neviditelnou výstavu. S mými přáteli jsme se shodli, že jsme od toho příliš nečekali. O to víc jsme byli překvapeni, s jakými pocity a myšlenkami jsme vycházeli ven z naší temné procházky.

Neviditelná výstava je projekt snažící se přiblížit nám, obdařeným zrakem, jaké je to žít bez tohoto privilegia. A slovy jednoho z průvodců: „Že i bez zraku se dá žít plnohodnotný život se stejnými cíli, touhami, požitky, zábavou, trapasy nebo starostmi, a že se od běžné společnosti nelišíme ničím jiným, než že svět vnímáme s vypnutým obrazem” (zdroj: https://neviditelna.cz/nas-tym).

Neviditelná výstava má kořeny v Budapešti, v Praze je od roku 2011. Původně šlo o dočasný projekt, který neměl trvat déle než 2 měsíce. Díky své popularitě v Novoměstské radnici funguje doteď. Dnes organizuje nemalou škálu zážitků od dětských pohádkových prohlídek, přes prohlídky pro pokročilé, až k neviditelné večeři či teambuildingu. A my jsme si na vlastní kůži ověřili, že na její úspěšnosti se není čemu divit.

Hned na začátku u pokladny jsme byli přivítáni lidmi, jež jsou spoutáni okovy neustálé tmy, nevidomými, kteří zde byli všudypřítomní a zajišťovali, že Neviditelná výstava fungovala, jako dobře namazané hodinky. Tato výstava totiž není pouze pro zájemce o poznání světa slepých, ale i pro obyvatele tohoto světa, protože: „...díky ní mají moji nevidomí kolegové stabilní práci, která je baví a dává jim smysl,” jak říká ředitelka výstavy Rita Küű (zdroj: https://neviditelna.cz/nas-tym).

Po krátké chvíli, kdy jsme si ještě mohli užít náš zrak a vyzkoušet různé pomůcky usnadňující život nevidomým, jsme se vrhli do temna. Prošli jsme těžkou látkovou zástěnou a pak už nic nespatřili. Poprvé jsme uslyšeli příjemný hlas našeho průvodce, ve kterého jsme následující hodinu vložili naši důvěru.

Začali jsme uvnitř domu, kde stěna byla naším druhý průvodcem a jako by za ruku nás vodila přímo tam, kam jsme měli dojít. Všední věci, kterých si normálně ani nevšimneme, se staly nevšedními. Každý předmět byl malým tajemstvím a malou záhadou, kterou jsme se snažili poznat a rozlousknout. Postupně jsme prošli předsíní, koupelnou, obývákem, a naposledy i kuchyní. V každé místnosti jsme poznali další nástrahy, kterým slepí lidé musí čelit. Zároveň jsme každou místnosti měli silnější ostatní smysly, které se pomalu vymaňovaly z nadvlády zraku.

Pak jsme vyšli ven z domu, ztratili jsme zeď a s tím i většinu svých dosavadních jistot. Ale jako pokaždé, když jsme se cítili ztraceni, nás náš průvodce zachránil. Vždy přesně věděl, kde jsme. Až jsme ho podezírali, že vůbec není slepý a celou dobu všechno pozoruje přes brýle pro noční vidění.

Po městě jsme vstoupili na měkký, ale velmi nesourodý povrch lesa. Potom jsme vstoupili, do dřevěného srubu, který dekorovaly stažené kůže různých zvířat.

Poté Neviditelná výstava dostála svého názvu a přesunuli jsme se do místnosti s maketami slavných soch. Poznat díla, která každý z nás dobře znal a mnohokrát viděl, se ukázalo jako větší oříšek, než jsme čekali. Buddhu jsme poznali hned, ale třeba Věstonickou venuši jsme beznadějně ohmatávali několik minut.

Po výstavě nás čekal už jenom místní bar, kde jsme se mohli občerstvit. Jedinou nevýhodu však bylo, že jsme stále nic neviděli. Placení bylo o něco náročnější než obvykle. Já jsem místo dvou dvaceti a jedné desetikoruny chtěl zaplatil jednou padesáti a dvěma dvacetikorunami. Při popíjení zakoupených nápojů, jsme měli možnost pokládat všetečné dotazy našemu průvodci, který se nám díky své vstřícnosti a ochotě zdál jako náš dobrý přítel.

A pak už nás čekal pouze návrat do světa, který dobře známe a hlavně vidíme. Poprvé jsme spatřili našeho průvodce. Na začátku jsem přirovnával ztrátu zraku k jakýmsi okovům držícím člověka zpátky. Když jsem ale viděl našeho průvodce, který celou exkurzi doplňoval svým skvělým humorem, jak šťastný odchází pryč a nezajímá se o to, jak zrovna vypadají jeho vlasy, jestli mu ladí oblečení nebo jak se na něj dívají ostatní, nebyl jsem si jistý, jestli ti spoutaní náhodou nejsme my.

text: Kryštof Choura (8.L)
foto: Martina Pašková