Jazykový kurz v Salamance

Od 21. června do 28. června jsem se zúčastnila týdenního stipendijního kurzu španělštiny v Salamance, který nabídla mojí třídě paní učitelka Dominiková. Rychle jsem se přihlásila a měla jsem to štěstí, že jsem mohla jet. Pobyt, jídlo a kurz jsem měla plně hrazené od jazykovky. Jediné, co jsem si musela zařídit a zaplatit sama, byla cesta tam a zpátky.

Moje cesta začala brzy ráno v sobotu (na můj vkus až moc brzy) cestou na pražské letiště. Jeli se mnou moji rodiče. Jeli jsme trochu netradičně, nejdřív vlakem a pak z nádraží autobusem. Z letiště jsem měla strach, protože už to byl nějaký ten pátek, co jsem naposledy letěla. Když jsme dorazili, skoro ihned jsme se rozloučili a já se vydala vstříc všem těm letištním procesům. Let jsem úspěšně prospala a po skoro třech hodinách jsme přistáli. Letiště v Madridu je děs. Táhlo se jako slimák. A mně se bohužel nevyhnulo to, že jsem musela několikrát jít tam a zpátky, a proto se mojí oblíbenou kratochvílí stalo ježdění na rovných eskalátorech.

Věc, která mě ale nejvíc nemile překvapila, byla ta, že na celém letišti bylo asi tak dvacet míst k sezení. A já měla nevyhnutelně čekat dalších pět hodin do odjezdu autobusu. Lidé si proto museli hledat jiné alternativy sezení, většinou na zemi. Mně se nakonec jedno takové místečko ukořistit podařilo, i když jsem tam moc dlouho nepobyla. Po mé levici seděla rozvalená babča s otevřenou pusou, evidentně spící, a po mé pravé straně pán s nutností telefonovat nahlas.

Najít místo odjezdu byl též docela oříšek, protože pán na informacích, i když byl moc milý, mi neřekl nic, co bych už nevěděla. Nakonec to byla shoda náhod, že místo, které jsem považovala za odjezdové, jím skutečně bylo a že paní, které jsem si všimla už na letišti v Praze, mířila týmž směrem. Z autobusu jsem měla obří radost, protože byl krásně vychlazený a lidí taky nejelo mnoho, což znamenalo dvojmístečko pro každého z nás. Cesta sice trvala tři hodiny, ale díky komfortu autobusu a vědomí, že cestování autobusem může být i mnohem horší, jsem si ji dokonce i užila.

Do Salamanky jsem dorazila k večeru, venku stále panovalo inferno, a já se vydala na zastávku autobusu. Už před odjezdem jsem se divila, že na to, jak je Salamanca malé město, má celkem dost obří síť MHD. A i přesto, že jsem neměla v plánu ho tolik využít, mi koneckonců přišlo vhod. Mám o něm pár tipů:
1. Nestahujte si jejich aplikaci – nefunguje
2. Na každé zastávce naleznete QR kód, který vám ukáže, kdy jede nejbližší autobus (všimla jsem si toho až předposlední den ^^’)
3. Platíte za každou jízdu, nezáleží na tom, jestli přestupujete (dá se platit u řidiče i v automatu)

Setkání s mojí hostitelkou bylo jednou ze dvou věcí, kterých jsem se nejvíc bála. Už z dřívější komunikace jsem věděla, že je to milá babča bydlící na okraji Salamanky. A abych byla upřímná, vnímala jsem to jako nevýhodu. Ale víc už jsem se mýlit nemohla. Jen co jsem k ní dorazila, okamžitě jsem byla provedena jejím bytečkem a pohoštěna královskou večeří. Taky jsem se od ní dozvěděla, že nebudu sama, což byl můj strach číslo dvě. Nicméně moje budoucí spolubydlící z anglicky mluvící země měla přijet až další den.

A tak jsem svůj první den strávila prozkoumáváním Salamanky. Nečekaně bylo opět jako v pekle, ale mé nohy mě zavedly na místo, které na mém seznamu nebylo a neměla jsem o něm ani ponětí, ale kdybych měla, určitě by panovalo na předních příčkách, na nedělní trh. Jsem milovnice trhů, a tak jsem si tam v tu chvíli připadala jako v nebi. Prošla jsem ho celý asi tak pětkrát a nakonec jsem si z něj odnesla (jenom :() srdíčkový prstýnek, který už se mi povedlo na naší škole ztratit a znovu najít. Strávila jsem tam dost dlouhou dobu na to, aby se oteplilo na úplnou výheň, a tak jsem se rozhodla, že to přes centrum města vezmu zpátky domů na oběd. Odpoledne jsme odpočívali a pročekali a až večer dorazila moje spolubydlící. A opět víc už jsem se mýlit nemohla. Už ten večer jsem věděla, že jsme si rozhodně sedly.

Následoval školní týden. Ten probíhal vždy tímto způsobem: ráno jsme vstávaly hezky v 8:00 (na to bych si mohla zvyknout :)), nasnídaly jsme se, udělaly hygienu, připravily si tašku a vyrazily buďto pěšo anebo busem do školy. Jenomže hned první den nám osud moc nepřál a my jsme kvůli navigaci skončily v jiné pobočce jazykovky, než jsme měly. Naštěstí nás paní navedla na tu správnou a my jsme přišly hnedka první den pozdě. Naštěstí jsme nebyly jediné a evidentně se s tím počítalo.

Ve stejném kurzu jsme bohužel nebyly, a tak jsme vždycky využívaly půlhodinové přestávky mezi hodinami a šly se projít po čtvrti, sednout si na lavičku a sníst si svačinu, kterou nám naše hostitelka připravila. Vyučování bylo rozdělené do dvou částí, které trvaly přibližně dvě a půl hodiny. Na každou část jsme měli jiného učitele. První část, dopolední, jsem měla s Lisset, milou a sarkasticky vtipnou Kolumbijkou. Druhou, odpolední, s Juanem, člověkem plným nenávisti a odporu ke všemu, hlavně k Madridu a Barceloně. Snažili jsme se z něj usilovně vymámit alespoň jednu věc, kterou má rád a tou se staly jeho dvě kočky, které ze své práce učitele živí. S Lisset jsme pracovali hlavně s učebnicí, kterou jsme dostali od jazykovky, a s Juanem jsme měli spíš konverzační hodiny. Nebyli jsme jediný kurz, který tam tou dobou probíhal. S mojí skupinou, která obsahovala deset členů z různých zemí (nejen Evropy), tam byly zároveň další tři kurzy a jeden učitelský.

Na oběd jsme chodily domů. Byla to jedna z mých nejoblíbenějších částí dne, protože vždycky, když jsme se spolu se spolubydlící vrátily, čekala nás nějaká španělská delikatesa: tortilla de patatas (krásně vláčná – a ne ta suchá, kterou jsem měla v Barceloně), paella s mořskými plody (poprvé a naposledy jsem ochutnala mušle), jamón serrano (neřekla bych o sobě, že jsem moc masový člověk, ale jamón bych mohla jíst pořád), ensaladilla de mariscos (prý část svatební hostiny), croquetas či asijská kuchyně po španělsku. Nemluvě o dezertu, který vždycky následoval po hlavním jídle: flan caramelo, zmrzlina, borůvky, třešně, pomeranč (ten mě překvapil nejvíc – tak moc dobrý pomeranč jsem nikdy neměla, a pokud se nevrátím do Španělska, tak asi ani dlouho mít nebudu).

Po obědě jsme měly čas odpočinout si a pak jsme se opět vydaly pryč z domu, tentokrát ale do města, kde nás čekal odpolední program: prohlídka města a památek, fotosoutěž, ochutnávka churros, hodina flamenca. Poslední den jsme měli odpoledne úplně volné. A abychom toho neměly se spolubydlící málo, tak jsme se stejně ještě vždycky někam vydaly samostatně. Jeden večer jsme si zašly do kina na španělskou komedii, druhý den věž katedrály, třetí na obhlídku památek, kam jsme se s jazykovkou nedostali, atd.

Domů jsme se vracely znavené a hladové, ale zároveň spokojené z nově nabytých zážitků. Po večerech jsme si povídaly s naší hostitelkou o všem možném, spolu s ní jsme luštily sopa de letras (= osmisměrka) a vyzkoušely si pletení. A aby to nebylo málo ”babičkovské„, tak jsme se dívaly v televizi na pořad o doplňování písmen a následném hádání vět (něco podobného máme i u nás).

Poslední den byl dojemný. Odjížděly jsme brzy ráno a i přesto, že jsem tam byla pouhý týden, mám pocit, že jsem tam strávila snad celý měsíc.

Agáta Škvrnová (4.B)