Naše cesta po Slovinsku

Existují věci, za které takřka 10hodinová noční cesta autobusem, který není nejlepším místem pro kvalitní spánek, stojí, a týdenní zájezd do Slovinska je jednou z nich. 5. října 2025 se tudíž CAN Husova naplnil žáky našeho gymplu.

Když jsme se v neděli po průjezdu skrz Německo a Rakousko dostali přes slovinské hranice, první aktivitou našeho výletu bylo si v devět hodin ráno vyšlápnout nedůvěryhodně vypadající schody podél druhé nejvyšší skokanské rampy světa. Ty rozespalé žáky, které neprobudila optimistická nálada našich učitelů, paní uč. Dostálové, paní uč. Havlové a pana uč. Němce, určitě probral krásný výhled na hory s jasně modrou oblohou. První dva dny strávené v horách jsme se opravdu nabažili nádherných panoramat, například z hory Vogel, a díky krásnému počasí, které nás celou dobu provázelo, jsme několikrát měli i výhled na horu Triglav, což podle slov a radosti pana průvodce není samozřejmostí. Čekal nás další výstup schodů, tentokrát na lesní cestě, a jeho cíl v podobě 78metrového vodopádu byl snad ještě přitažlivější než výhled z lyžařské rampy.

Pokud jsme zrovna nebyli fascinováni krajinou, měli jsme v rukou počítače a prováděli geologický výzkum. U tří různých jezer jsme měřili a následně srovnávali jejich teplotu, pH, ale třeba i tlak okolního vzduchu. A i přes opravdu studené teploty, které přístroje ukázaly, se ti odvážnější z nás ponořili do mrazivých vod Slovinska. My, kteří jsme neměli tolik odvahy, jsme se otužování alespoň přiblížili při přecházení potůčků, které nás dělily od jezera Jasna.

Třetí den nás zavedl do Lublaně, hlavního města Slovinska. Po komentované prohlídce části města, kdy jsme měli možnost vidět například Trojmostí, park Tivoli nebo Prešerenovo náměstí, nás čekala další část výzkumu, tentokrát sociologického. Otevřeli jsme dokument s připravenými otázkami, sebrali veškerou odvahu, co jsme měli, a zeptali se náhodných kolemjdoucích, zda je můžeme vyzpovídat. Pro některé z nás to bylo jednodušší než pro jiné, ale naštěstí musíme konstatovat, že se Slovinci na vyptávající studenty netvářili nijak odmítavě. Nakonec jsme mohli prozkoumat hlavní město a na vlastní pěst se přesvědčit, že Lublaň je skutečně krásná. Slovinsko jsme prozkoumali skrz naskrz, křížem krážem, na zemi i pod zemí – doslova, protože jsme se vydali do hlubin nejnavštěvovanější krasové jeskyně Postojna. Vláček, z něhož jsme mohli pozorovat nejrůznější krápníky nebo třeba i koncertní halu v samotné jeskyni, nás zavezl doprostřed podzemní říše, odkud jsme se vydali na kratší komentovanou prohlídku. Žasli jsme nejen nad neobvykle krásným prostředím, ale i nad raritou, která jeskyni proslavila možná víc než skalní útvary. Macarát jeskynní neboli takzvaná ”lidská ryba„ se dožívá až 100 let a je dnes ukryt v místním viváriu.

Cestou na naše druhé ubytování, tentokrát u moře, jsme se ještě zastavili na místní farmě, kde jsme měli možnost ochutnat ručně vyráběné mléčné výrobky. Na konci dne nás už jen zpoza oken autobusu vítalo moře společně s nedalekým pobřežním městem Piran, které se pro nás stalo novým místem k prozkoumání na poslední dva dny.

Klidný Piran, jeho úzké spletité uličky a jednoduché náměstí jsme viděli i z výšky hradeb, které se nad městečkem tyčí. Ovšem jinak byly oba dva dny víceméně v naší režii s možností koupání v moři, které tentokrát využili nejen otužilci, nebo návštěvy mořského světa. Celý pobyt ve Slovinsku zakončovala okružní plavba kolem Piranu, poté byl už čas nastoupit do autobusu, opustit Slovinsko a přes Itálii se vrátit do Česka.

Zastávka v Itálii byla po klidném, laskavém Piranu jako uvržení do jiného světa. Obrovské, rušné a obzvláště v tyto dny kvůli největšímu jachtařskému závodu chaotické město Terst mělo úplně jiné kouzlo. Kouzlo, které zakončilo náš výlet, a nás už jen čekala další asi 10hodinová cesta domů.

Cestování, objevování a prozkoumávání je nejenom zajímavá zkušenost, ale i neuvěřitelná zábava. Jsme vděční, že je naše škola otevřená zájezdům do zahraničí, a to nejen jednou za rok. Děkujeme za přístup učitelů a za atmosféru, kterou udávali celému výletu, vlastně nejen oni, ale všichni, kdo se zájezdu zúčastnili. Z radosti, kterou nám tento výlet přinesl, těžíme už pár dní a víme, že ještě pár dní těžit budeme.

text: Klára Strousková a Natálie Lampertová (2.A)
foto: Josef Němec, Jitka Havlová, Eliška Dostalová